Večer v restauraci, účet na stole a přichází ta chvíle, kdy se atmosféra trochu změní. Kolik nechat? Deset procent? Zaokrouhlit? Nebo dneska vůbec nic? Debata o spropitném se v Česku vrací pořád dokola a málokteré téma dokáže vzbudit tolik emocí mezi hosty i číšníky.
Historie, která se nevysvětluje, ale žije
Spropitné má u nás tradici, ale nikdo ji nikdy pořádně neukotvil. V Americe je jasné, že „tip“ je povinností a tvoří podstatnou část mzdy obsluhy. V Asii se někde považuje za urážku. Česko stojí někde mezi. Oficiálně spropitné nikdo nevymáhá, ale nechat prázdný stůl působí nepatřičně. Vznikl tak podivný mezistav. Všichni vědí, že by se mělo něco nechat, ale přesná pravidla neexistují.
Psychologie okamžiku
Situace kolem spropitného je vždycky trochu nepříjemná. Host má pocit, že je hodnocen podle toho, kolik nechá. Číšník zase čeká, že část odměny přijde právě takhle. A mezitím se odehrává malá hra – kdo se tváří víc sebevědomě, kdo dělá, že to vůbec neřeší, a kdo pečlivě počítá drobné.
Zajímavé je, že výše spropitného často nesouvisí přímo s kvalitou služby. Někdy se nechává víc, když je obsluha milá, i když se zpozdila. Jindy naopak míň, když byla profesionální, ale strohá. Ve výsledku jde víc o emoci než o matematiku.
Deset procent jako český folklór
Většina lidí u nás má v hlavě pravidlo deseti procent. Jenže realita je jiná. Někdy se dává víc, někdy se zaokrouhluje, jindy se nechávají drobné. A pak jsou i tací, kteří prostě nedají nic. Ať už z principu, nebo proto, že mají pocit, že služba nebyla dobrá. A právě tihle vyvolávají největší debaty. Pro někoho je to neomluvitelné, pro jiného naprosto logické.
Internet jako zesilovač konfliktu
Stačí otevřít diskusi pod jakýmkoli článkem o restauracích a jistě se objeví bitva o spropitné. Jedna strana tvrdí, že je to otázka slušnosti, druhá připomíná, že číšník má být placen zaměstnavatelem, ne hostem. A do toho se přidají historky – někdo nechal stovku a dostal úsměv, jiný dal pětikorunu a obsluha protočila oči. Diskuse nikdy nekončí.
Spropitné jako ukazatel kultury
To, jak národ přistupuje ke spropitnému, hodně vypovídá o jeho kultuře. Češi se v tomhle ohledu pořád hledají. Nejsme ani Amerika, ani Japonsko. Chceme vypadat štědře, ale zároveň nás dráždí, když se čeká, že zaplatíme víc, než je cena. Tím pádem se z každého účtu stává malý test toho, jak moc chceme být velkorysí – a jak moc nás štve, že to po nás vlastně někdo vyžaduje.
Turisté a chaos v pravidlech
Další důvod, proč se u nás spropitné tolik řeší, jsou turisté. Přijíždějí lidé z Ameriky, kteří nechávají dvacet procent automaticky, protože to mají v krvi. Hned vedle sedí Skandinávci, kteří naopak nedají nic a ani je nenapadne, že by měli. Obsluha se v tom snaží orientovat, ale výsledkem je zmatek a někdy i zklamání. Pro hosty je to navíc důkaz, že české prostředí nemá jasná pravidla. Každý podnik a každý člověk očekává něco jiného.
Digitalizace mění i spropitné
Zajímavý posun nastal s rozšířením bezkontaktních plateb. Když se platí kartou, terminál často nabídne možnost rovnou přidat spropitné. Někteří lidé to ocení, jiní to považují za nátlak. Psychologové tvrdí, že viditelná volba na obrazovce zvyšuje průměrné spropitné, protože lidé neradi mačkají možnost „nula“. Technika tak ovlivňuje i to, kolik necháváme obsluze. A je pravděpodobné, že do budoucna bude digitální forma spropitného hrát ještě větší roli než hotovost na stole.
Spropitné je v Česku věčné téma, protože nemá jasná pravidla. Každý má ale svou pravdu a do hry vstupují emoce, zvyklosti i osobní postoje.
Zdroj textu: https://www.theguardian.com, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov
Zdroj foto: www.freepik.com