Stačí otevřít sociální sítě a člověk má pocit, že se svět změnil v nekonečnou diskusi, kde se všichni s někým přou. Hádky o politice, o jídle, o počasí, o tom, co kdo napsal nebo nenapsal. Internet se stal místem, kde se ventiluji emoce, které by v běžné konverzaci nikdy nepadly. Z obrazovky se lépe křičí než z očí do očí.
Dřív jsme se hádali jinak. Sedělo se u stolu, člověk viděl výraz druhého, slyšel tón hlasu a mohl včas zjemnit slova. Dnes máme klávesnici, kde se slova píší rychleji, než je mozek stihne zpracovat. A čím víc se hádky přesunuly do online prostoru, tím méně je umíme zvládat v reálném světě.
Anonymita jako štít i past
Na internetu se lidé chovají jinak, protože ztrácejí přirozenou zábranu. Obličej druhého nevidí, necítí jeho reakci, neslyší změnu tónu. Zmizí okamžitá zpětná vazba, která v běžném rozhovoru drží emoce na uzdě. To dává pocit moci a odvahy říct věci, které by z úst nahlas nikdy nevyšly.
Anonymita vytváří iluzi bezpečí. Člověk si myslí, že jeho slova nemají následky. Ale právě ta anonymita podporuje agresivitu. Výzkumy ukazují, že už po několika minutách online diskuse se lidé vyjadřují tvrději, častěji urážejí a méně naslouchají. Vytváří se prostředí, kde je cílem vyhrát, ne pochopit.
V běžné hádce se díváme do tváře člověku, kterého známe. Vidíme jeho oči, jeho gesta, slyšíme, jak se mu třese hlas. I když s ním nesouhlasíme, mozek registruje jeho emoce a přirozeně brzdí naše reakce. Na internetu tahle zpětná vazba chybí. Nevidíme, že druhému ublížila naše věta. A tím mizí empatie.
Touha po uznání, ne po pravdě
Velká část internetových hádek není o tématu, ale o egu. Lidé nehledají řešení, ale potvrzení vlastní hodnoty. Sdílením ostrých názorů, komentářů nebo ironií si budují identitu, kterou by v reálném světě neobhájili. Sociální sítě navíc fungují na principu odměn. Každé srdíčko, palec nebo komentář funguje jako drobný výstřik dopaminu. Čím víc reakcí, tím větší pocit, že člověk má pravdu. Proto se hádky stávají návykem. Ne kvůli tématu, ale kvůli chemické odměně, kterou přinášejí.
Hádka bez závěru
Klasická hádka má konec. Lidé se unaví, dojdou k nějaké dohodě, nebo se prostě rozejdou. Online konflikt se ale může táhnout týdny. Stačí jedno upozornění, jedna notifikace a znovu se rozjíždí. Internet nikdy nespí a hádky na něm také ne.
Absence osobního kontaktu zároveň vede k tomu, že se lidé neomlouvají. Není komu a není kdy. Virtuální konverzace neumožňuje ticho, které by dalo prostor pro reflexi. Všechno se děje rychle, impulzivně, bez přemýšlení.
Problémem dnešní doby není jen přemíra online hádek, ale i úbytek opravdového dialogu. Mluvit z očí do očí znamená přijmout riziko, že druhý člověk nesouhlasí, ale pořád je to člověk. Na internetu vidíme jen text, a ten se dá číst mnoha způsoby. Tím vznikají nedorozumění, která by při osobním setkání vůbec nevznikla.
Co s tím?
Naučit se znovu mluvit tváří v tvář není jednoduché, ale možné. Chce to zpomalit. Napsat méně a říct víc. Přestat reagovat okamžitě, nechat prostor na přemýšlení. A hlavně vrátit komunikaci tam, kde má smysl, mezi lidi, ne mezi profily. Když se lidé setkají osobně, spory se většinou rozpustí. Stačí pohled, tón hlasu, gesta, která připomínají, že jsme všichni stejní. Internet přináší svobodu slova, ale někdy i ztrátu lidskosti. Možná je čas ji začít vracet zpět, jedno obyčejné setkání po druhém.
Lidé se přestali hádat z očí do očí, protože internet jim dovolil být silnější, než ve skutečnosti jsou. Jenže čím víc se hádáme online, tím méně si rozumíme offline. Skutečný dialog totiž potřebuje pohled, pauzu i mlčení. A to se do komentářového pole prostě nevejde.
Zdroj textu: theguardian.com, wired.com
Zdroj foto: www.freepik.com